Z ovce na lva

Většina informací, událostí a příhod na následujících řádcích jsou autentická. Tento příběh navazuje na příběh Valkýra, nebo jí může i předcházet.

Rozdíl je v tom, že toto vyprávění je konkrétní a svým způsobem je také vysvětlením, proč jsem napsal Valkýru. Valkýra je psána v obecném slova smyslu. Spíše výjev citů, pocitů a nálad v chlapcově životě. Popis toho, jaký způsob života si zvolil a proč.

Prolog

Všechno to začalo jednoho letního, bouřlivého dne! Hodiny na věži odbíjeli šestou ranní. Dítě na svět přišlo. Ano! Mohlo se narodit více dětí té noci, ale nás zajímá jen to jedno. Dítě, jenž už od narození čelí nástrahám společnosti v níž stojí, i přesto, že je mimo ní.

Narodil se chlapec, ačkoliv se to nemělo stát. Navíc měl být prý děvčetem, když už tedy něco měl být.

“To nám to hezky začíná co?! Sotva jsem se narodil a už je všechno špatně.”

Jeho prvorozený pláč byl přehlušen hlasy města. A to je asi tak vše, co vím o jeho narození. Vyprávění o jeho životě začíná někdy kolem jeho dvou let. Už v tu dobu začal vnímat svět okolo sebe. Říkáte si, že je nemožné si pamatovat něco tak strašně dávno?! Je to spíš nepravděpodobné. Vzpomínky jsou jako hromy a blesky té noci. Přicházejí a odcházejí. Jsou to jakési impulsy. Výboje. Stačilo mu, aby se ocitl v blízkosti, nebo přímo na místě, kde kdysi býval a vybaví se mu vzpomínka. “Pamatuji si vůni jakou oplývala cukrárna do které jsem chodíval s dědečkem. Nebo tvář zelináře, když jsem šel s dědou pro zeleninu. Byl silnější postavy, zarudlý v obličeji a kolem hlavy měl omotaný šátek. A jeho stánek dodnes stojí na kraji sídliště. Určitě tam je i ten zelinář. /Hahaha/.”

Kapitola první
Peklo už od narození

Ovšem, my nebudeme vzpomínat. My se budeme zajímat o to, jak se chlapec měnil. Myslím tím psychicky. “Dodnes se občas budím ze spání s křikem a slzami v očích. Může za to můj otec. Byly mi sice dva roky, ale ten den se mi do paměti prostě doslova vypálil tak, že je to pro mě dodnes tou největší noční můrou”. Pro chlapce ty časy byly opravdu peklem. Dodnes nenávidí svého otce za to, jaké trauma způsobil jemu a jeho matce. Znám chlapce dlouho a

naučil jsem se, že to, co on řekne je svaté a vždy platí. Nikdy k nikomu necítil takovou zášť jako ke svému otci. “Možná to bude znít egoisticky, povrchně a já nevím co všechno,
ale zařekl jsem se, že pokud mi zkříží cestu nebo naruší “mé teritorium”, tak mu způsobím víc bolesti než by byl kdokoliv schopný snést.” Chlapec byl svědkem domácího násilí. Ani se nedivím že má takovou zlost.

Kapitola druhá
První rozhodnutí i změna

Ta noční můra pro něj byla svým způsobem i zkušeností a změnou. Už ve svých dvou letech věděl, že je něco špatně. Věděl, že se může stát, že až vyroste, bude jako on, že ho tak každý uvidí. Byl schopný a odhodlaný udělat cokoliv aby takový nebyl. Postavil se proti všem a všemu. Vzdoroval veškerým protestům a nátlakům. Bojoval nejen s nástrahami společnosti, ale především se sebou samotným. Trvalo léta, než se vypracoval. Než získal respekt, či uznání.

Časem pochopil, že se od určitých věcí, či lidí musí distancovat. Bylo mu čtrnáct a on s ukrutnou nenávistí, kterou cítil ke svému otci, povstal. Vystoupil z jeho stínu a stínů všech těch, jenž jím pohrdali. Nechal minulost, jenž nebyla jeho za sebou a píše si vlastní život. Vlastní historii.

“Nenávidím ho. Nenávidím sebe. Jenom kvůli jeho jménu, které nosím. Ovšem učím se s tím žít. Učím se, udělat z této nenávisti přednost. Udělat z toho odporného a hnijícího jména víc. Víc než by si zasluhovalo. Ano! Jsou lidé, kteří neznají mého “rádoby otce”, proto mě vidí takového jaký jsem doopravdy, ale jde tu o ty, co mě vidí jako jeho. Občas mi přijde, že mě tak vidí i má vlastní rodina.”

Ano, dlouho ho viděli jako jeho. Trvalu však ještě déle, než jim dokázal pravý opak. Čtrnáct let od jeho narození uplynulo jako voda a on snesl hodně bolesti. Podstupoval různá rozhodnutí, rizika a následky. Ovšem nyní, nyní tu bylo další. Rozhodnutí, se kterým se “zřekl” svého otce.

Kapitola třetí
Nerozhodný a přesto ví co chce

Kdyby jste se ho před nástupem na SŠ zeptali, co by chtěl dělat, řekl by, že neví! Když si vybíral obor na kterém by chtěl započít svou životní kariéru a který by ho po zbytek života živil, rozhodoval se mezi řemeslem nebo počítačovou technikou, která postupem časů, jak se ukázalo, řídí téměř celý svět.

“Střední průmyslová škola? Tři roky a pak dva roky nástavba? Nebo Grafická škola na čtyři roky? Který z těchto oborů má větší uplatnění? A který by mě bavil?” Tak přesně tyto otázky si kladl, když se rozhodoval. A kladl si je až do doby kdy na řadu přišli přihlášky na SŠ. Na základě toho, že na obory s výtvarným zaměřením se přihlášky podávají dříve než na technické obory, tak dal na první možnou variantu. Grafický Design.

V jeho rodině, ať už z matčiny, či otcovi strany, měl k výtvarnému umění jakýsi potenciál. Strejda občas nakreslí nějaký ten obraz. Děda je zase vyučen malířem pokojů. Sourozenci, dokonce i mamka mají také cit pro kresbu či malbu. A on? Vždycky rád kreslil. Věnoval se technologii která nás doprovází děním denního života. A konec konců, narodil se do doby, kdy se začínali počítače nejvíce využívat.

Na základě těchto faktů uvážil, že Grafika by nemusela být až tak špatná. “Umění a počítače v jednom. To by mohlo být něco pro mě.” Dle mého názoru, je ten tip člověka, který musí ovládat techniku a nebýt ovládán technikou. Šel s dobou a podvědomě za tím co mám rád.

Kapitola čtvrtá
Každá změna vyžaduje vzor

“Byla zima a já po dlouhé době opět viděl svého nejstaršího bratra. Vyprávěl mi o tom, co dělal a kde tak dlouho byl.“ Když se viděli naposledy, tak jeho bratr začínal jako vězeňská ochranka “bachař”, nyní je manažerem jedné z největších firem na výrobu lustrů.

Jeho bratr je pro něj jediným, skutečným Bohem. Jediným. Skutečným. Vždycky se mu chtěl vyrovnat a to i když jsou od sebe deset let. Nejen, že k němu vzhlížel, ale on se v něm viděl a takřka přiměl ostatní, aby ho také tak viděli. Jako jeho. I když si to chlapec neuvědomoval, tak ho svým způsobem kopíroval. Chováním. Povahou. Přístupem k sobě samotnému a k ostatním. On byl jediný, koho kdy poslechl.

“Radši budu jako můj bratr, než jako ten prašivej čokl, který si říká “můj otec”.

Byl to právě jeho bratr, který v něm vzbudil ten chtíč. Tu touhu po změně, moci i slávě. Díky němu, se opět rozhodl změnit svůj život. Bylo mu teprve patnáct let a on, po úspěšně složených talentových zkouškách věděl co chce.

Chtěl být jako on. Chtěl být bohem. Mít všechno. Dokonce i to, co nikdy nemohl mít, chtěl ještě víc. V očích mnoha lidí a především své rodiny byl egoistický, namyšlený a jakýmsi pošetilým snílkem. Doslova odsuzován za to, že má sny. A srovnáván s lidmi, které buďto neznal, nebo dodnes do morku kostí nemá rád. Neuvědomovali si však svou chybu. Čím více říkali “Nedělej to! Nesmíš! Nemáš na to!” tím více to chtěl.

“Ano! Uznávám. Jako dítě, jsem měl selský rozum. Chtěl jsem věci, které byly, nebo jsou naprostou zbytečností. Ovšem čím jsem byl starší, tím více moje sny začínali dávat smysl a byly realizovatelné. Svým způsobem”.

Kapitola pátá
Středem společnosti a přesto mimo ní

Často trávil čas ve společnosti lidí jenž byly starší a zkušenější než on, ale on si je vždycky něčím získal. Dokázal se jim vyrovnat. Na svůj nízký věk oproti nim byl spíše jako oni, nežli jako dítě. Slýchával od nich, že na to, jak je mladý je celkem moudrý. Nikdy prý nepotkali kluka, který by už v raném věku, ve věku kdy se člověk rozhoduje, měl jasno o tom, co od života chce, nebo spíše co od života může očekávat. Prý obdivují, že i v té nejsvízelnější situaci, dokáže zachovat chladnou hlavu a pouhým pozorování dokáže odhadnout jak povahu člověka, tak i jeho “problém” jenž ho sužuje a svým optimistickým jednáním opět usměrnit.

Chlapec tvrdí, že “Vzhledem k tomu, že jsem trávil čas ve společnosti dospělých a mluvil s nimi častěji než se svými vrstevníky, tak jsem jaksi pochytil jejich způsob chování a na dospělého si jenom hrál. Hlavní věcí bylo to, že dokud jsem byl v jejich společnosti, nebyl jsem sám i když jsem byl jediné dítě mezi nimi. Cítil jsem se sám sebou”

Změnil sebe, svůj život a způsob jakým ho žil. S nástupem na střední školu, se musel začlenit. A říkám Vám, že to nebylo zrovna jednoduché. Až do střední se bavil jen lidmi “na úrovni” a nevěděl co to je být dítětem, či teenagerem. V tu chvíli začala jeho výprava. Rozhodoval se. Nesl následky. Budoval. Nevím jak dlouho mu trvalo, než se mu podařilo dostat se “na povrch.” Ukázat se světu, ale podařilo se.

Své místo ve společnosti získal podobným způsobem, jako Řekové dobyli Troju. Zevnitř. Byl oblíben i nenáviděn. Všude a nikde. Vším i ničím. Ale byl tu. Všem na očích a stále se o něm mluvilo. Ať už v dobrém, či zlém. On to neřešil. Dostal se do samotného jádra společnosti a každý, nebo aspoň většina ho uznávala. To bylo jeho prioritou při nástupu na střední. Mít respekt a uznání. Je těžké říct, jak přesně toho docílil, protože každý máme zdroj možností někde jinde./Haaha/.

Kapitola šestá
První setkání s Vakýrou

Je člověkem, co má svoje zásady a přes ně vlak nejede. A jenom díky nim je tím, čím je. Tam, kde je. Lepším člověkem, na lepším místě.

Nebo alespoň tak to říkává. Prý “Bez zásad bych byl jako ostatní. Jen ovcí jdoucí na porážku. Psem, co honí každou kočku. Moje zásady mě brzdí a drží mě zpátky, ale jenom díky nim jsem jaký jsem. Jsem sám sebou”.

Často vypráví o své kamarádce kterou poznal při školní docházce do druhého ročníku na SŠ. Bylo mu šestnáct a přestože se na střední škole začlenil, zlozvyk trávit čas se staršími mu zůstal. Je sice jenom o rok starší, ale jemu to spíše vyhovovalo, než vadilo. Ona mu prý řekla, že “Život je o kompromisech, můžeš mít sen, ale někdy je prostě potřeba udělat i to co nechceš, jen aby jsi měl jistotu, že víš co chceš.” Svou “výpravu” za snem, bohatstvím, slávou a nesmrtelností odložil. Rozhodl se svou kamarádku poslechnout. Byla to výjimka. Kompromis. Kompromis, který udělal možná z donucení (ačkoliv ho nikdo nenutil), možná z lásky k ní. Nikdy nikoho moc neposlouchal, kromě svého bratra a jí. “U ní prostě člověk nemá na výběr /Hi Hi/. Ona je snad jediná, která stojí za všechno. Poznal jsem hodně dívek. S hrstkou se sblížil. Ale ona má prostě určité kouzlo. Ať je jaká chce, ona je prostě úžasná”. A opět mi to došlo. Stejně jako předtím, když mluvil o svém horším já, které nazýval

“Věčně hladová a nezkrotná bestie”, i teď chápu co je pro něj “Valkýrou”. Nebylo to místo. Práce. Byla to dívka. A on pokaždé když ji viděl, když s ní mluvil, tak vyměkl. Teda, jenom co se jeho povahy týče /Haaahaha/. Díky ní udělal to, co mu až doposud bylo proti srsti. Nezazlíval jí to. Spíše naopak, v hloubi svojí duše jí děkoval.

To jak ji pozoroval. Jak ji poslouchal. Všímal si každého detailu na ní. Viděl každou její změnu. Byť byla nepatrná, on jediný si jí všiml i na vzdálenost sta metrů.

Každý mu říkal “Kašli na ni. Nech ji být. Nestojí za to”. Byl možná paličatý, možná naivní, ale viděl v ní víc, než kdokoliv jiný. Nikdy o ní neřekl nic špatného. A když už se mu něco nelíbilo, tak to řekl přímo jí. Miloval ji i nenáviděl. Vnímal i ignoroval. Znal spousty, spousty dívek. Pamatoval si jejich jména. Každé jediné z nich. Pamatoval si kdy, kde a při jaké příležitosti se poznali. Ovšem když mluvil s jakoukoliv z nich vždy viděl tu jedinou, která mu nedá dodnes spát. Nejednou se mu stalo, že vyslovil její jméno a přitom byl s jinou.

“Možná že jsem jí a její krásou posedlý. Nejde o to že se mi líbí. Nebo o to, že bych pro její úsměv šel až na konec světa. Jediná mi rozumí. Chápe mě. Jsme každý někde jinde a přitom na tom samém místě. Jsme tak rozdílní a přitom jsme jako přes kopírák.”

Kapitola sedmá
Škola hrou a škola zdraví nebezpečná

Škola se stala jeho druhým domovem, jeho druhou rodinou. Měl ji rád i nenáviděl. A podle toho to taky vypadalo /Haha/. Byly dny, kdy na to doslova “tlačil” /LOL/. Ovšem byly hodiny, do kterých dal všechno. Průběh dne ve škole byl ovlivněn různými faktory. Záleželo na tom, jak se vyspal, který předmět měl, nebo jaký učitel přišel. Ovšem většinou tam šel protože chtěl vidět ji. Svou kamarádku.

Patří mezi ty lidi, kteří nemají nikdy dost. Vždy si složité věci dělal mnohem složitější. A snadné věci přehlížel. Měl učitele, který říkával:

“Když něco chcete, stačí se proto natáhnout a vzít si to.” Nikdo ho nikdy nebral moc vážně a nechápal, snad jen on.

Ano! je idealista. Má hlavu vysoko v oblacích, ale ví co chce. A každý o něm ví, že buďto jede na 120% nebo nejede vůbec. Nikdy nebyl na týmovou práci. Rád všechno dělal podle sebe, protože věděl, že je to čistě jeho práce za kterou chtěl nést chválu sám, nebo sám nést odpovědnost. Co nadrobil, tak taky sklidil. Tenkrát mu bylo šestnáct a všem vyprávěl o tom, co všechno snese, že mu můžou udělat téměř cokoliv a on se nezlomí.

Jednou to i dokázal. Při hodině tělocviku. Jeho hlava byla doslova magnetem na všechno, co nějakým způsobem létá vzduchem. Basketball. Fotball. Floorball. Vrhání koulí do dálky. Nebo mám spíš říct na cíl?! /Haaahaaa/ Ano. čtete správně. Stalo se mu, že dostal do hlavy nejen floorbalovým, či basket-balovým míčem, ale i koulí. Ne ledajakou koulí. Byla to ta koule, kterou se vrhá do dálky. Tedy železná koule. +- čtyři kila železa v podobě koule.

Těžko říct jak k tomu došlo. Prostě se to stalo. Svým způsobem si za to mohl sám. Hodiny tělocviku byly doslova jeho hřištěm. Jeho teritorium, ve kterém mohl pustit bestii z klece a řetězů a přesto jí mít pod kontrolou. Berme to jako test odolnosti a houževnatosti. Jestli prošel? Záleží na úhlu pohledu.

“Na kolenou, v agoniích, v kaluži krve klečel, čelo křečovitě si držel”

Určitě to znáte. Ten pocit když šlápnete na hrábě, nebo se praštíte o umyvadlo. Tak tohle bylo jen 3x takové /hahaa/.

Ale byl odolný, především vůči nástrahám a nenávisti společnosti v níž žil. Všechno ho naplňovalo. Chlapec tak sílil. Stával se odolnějším.

Kapitola osmá
Fakta a školní akta

Nebyl vzorný žák. Nebyl premiant třídy. Svým způsobem byl flákač. Co se učení týče, byl rád, když dostal za tři a stačilo mu to. Dělal to, co ho bavilo. To, co chtěl dělat. A přesto se naučil víc, než bylo v učebních plánech jednotlivých kantorů. Naučil se rozhodovat a nést následky. Stanovit si cíl. A byl ochotný za tím jít klidně i na samotný konec světa. Věnoval se Grafice, navrhování, technologii i technickému kreslení. Vše potřebné pro svůj sen.

Jak roky plynuly a chlapec zrál, tak i jeho sny zrály s ním. Staly se jeho prioritou. Dělal všechno pro to, aby jich dosáhl. Dostal se tak nejen do posledního školního ročníku na střední škole, ale především, se doslova vyškrábal ze dna, na téměř samotný vrchol.

Přišla příležitost. Taková, která přijde jednou za život. Uvědomil si její výjimečnost a bez váhání po ní skočil. Přineslo to svoje ovoce, ale i svoje následky. Slibovala slávu, moc i bohatství… dosáhl téměř i nesmrtelnosti. Dělal to, co ho baví, co chtěl dělat a co mu šlo. Věnoval se práci. Budoval si svou kariéru. Všechno bylo perfektní. To se mu ovšem stalo osudným. Své povinnosti odkládal stranou, dokonce i některé zrušil. Říkal si “Tohle umím. Tohle nepotřebuji. Tohle počká:” Měl práci. Peníze. Lidé se obraceli na něj s prosbou o pomoc. Připadal si jako nedostižný. Líbilo se mu to a pošetile si myslel, že se nic hrozného nemůže stát. Měl vizi a nic jiného ho nezajímalo.

Kapitola devátá
Na světě je jen jeden člověk kdo ho dokáže zlomit

Ani netušíte, jak moc trpěl. Jak moc se spletl. Místo toho aby řešil problémy, úkoly či povinnosti, jenž byly důležité k úspěšnému dosažení cíle, tak jim svým způsobem utekl, ale

bohužel ho dohnali. A on to pochopil. “Měl jsem cíl na dosah ruky, ale přitom byl na kilometry daleko. Tak moc jsem se soustředil na svůj cíl, až jsem zapomněl koukat na cestu.” Stoupal vysoko. Vrchol hory Olymp téměř na dosah. Mohl mít vše po čem jeho srdce prahlo. Moc. Bohatství. Slávu. I nesmrtelnost. Vše v jednom. Stačilo se jen soustředit na cestu a to vše mohlo být jeho. Pošetile věřil slibům. Zlákán falešnou silou peněz. Tím netvrdím že peníze nemají moc. Mají. Ovšem ne na této cestě. Peníze měli přijít až později. Přišli moc brzo. A on na to nebyl připraven.

“Byl jsem na to upozorňován. Byl jsem varován. Nechtěl jsem být však ovcí čekající na porážku. Nebo pes, který poslouchá příkazy. Chtěl jsem být lev. Jehož majestátnost by byla obdivována” říkával.

Svou chybu si uvědomil, až když bylo pozdě. Ale pořád doufal v to, že to dobře dopadne. “Přece jsem se dostal až sem, tak dokončit to, to nebude problém” pošetile prohlašoval a slepě věřil v něco co ani nebylo možné. Byl jako vždy optimista. A to i v situaci která byla už předem prohraná. Vzdal to. Teď už to ví. Ačkoliv hrdě prohlašoval, že stále má naději a že to dokáže. Naděje byla. Mohl to dokázat. Ale musel by bojovat. On ovšem nedělal nic. Nic krom toho, co ho baví. Dal tomu volný průběh a nechal aby ho to zlomilo.

Epilog

Až do té chvíle nebyl nikdo a nic co by ho dokázalo zlomit. Najednou se ze školy stalo místo kde čerpal energii a inspiraci. Jakožto až doposud primární povinnost, pro něj ztratila smysl. “Udělal jsem chybu, kterou nezměním, ovšem nemusím opakovat. Školu jsem nedokončil a musím čekat na to, až dostanu opět příležitost to zkusit znova. Mám víru. Mám sen a mám cíl, kterého se nehodlám vzdát. Jen jsem dostal lekci, na kterou budu vzpomínat dlouho”.

Chlapec se ocitl na samotném dně. Na okraji propasti. Nevěděl co dělat dál. Truchlil. A truchlil dlouho.Vztek. Bolest. Smutek.Nářek. Pláč. Beznaděj. Všechny tyto pocity pociťoval. Najednou, stejně jako tenkrát. Udeřil blesk. Ovšem blesk z čistého nebe. Zapadající slunce odstranilo všechny stíny a všechno špatné. Nový den mu ozářil tvář. Ovšem podle něj to nebyl nový den. “Sice vycházelo slunce, ale já viděl naději. Získal jsem novou chuť do život. Ona mi dodala sílu dál bojovat. Sílu vzdorovat proti všem a všemu. Ona je prostě mou dokonalou Valkýrou.” Z obyčejných věcí udělal neobyčejné a z neobyčejných nepodstatné… Že nepodstatné?! Ona pro něj byla jedinou pravou podstatou bytí. Jedinou. Pravou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *