Vzpomínka na školní léta

Už je to nějakou dobu, co jsem seděl v těchto lavicích naposledy, ale stále na ně vzpomínám, jakoby to bylo včera. Rád se sem vracím. I přestože někteří mají na tuto školu jiný názor, já ji mám, svým způsobem, rád.

Škola byla můj druhý domov, má druhá rodina. Netvrdím, že jsem tam vždy chodil rád, nebo že jsem dělal vždy to, co jsem dělat měl. Měl jsem své oblíbené hodiny, stejně tak i učitele.
A podle toho taky tak vypadal můj prospěch /HaHa/. Byly dny, kdy jsem na to doslova “tlačil” /LOL/. Ovšem byly hodiny, do kterých jsem dal všechno. Průběh mého dne ve škole byl ovlivněn různými faktory. Záleželo na tom, jak jsem se vyspal, který předmět jsem měl, nebo jaký učitel k nám přišel.

Žijeme ve složité době, ale já jsem člověk, který nemá nikdy dost a vždy jsem si všechno dělal mnohem složitější. Stalo se mi, že se naskytla příležitost. Byla to příležitost, která se naskytne jednou za život. Přišli mi pracovní nabídky. Práce z domova. Grafika a ilustrace. Obor, který jsem si vybral na začátku střední školy.

Uvědomil jsem si výjimečnost této příležitosti a bez váhání jsem po ní skočil. Přineslo to svoje ovoce, ale i svoje následky. Jsem ten typ člověka, který chce všechno. Slávu, moc i bohatství… Byl jsem v situaci, kdy jsem dosáhl téměř i nesmrtelnosti. Dělal jsem to, co mě baví, co jsem chtěl dělat a co mi šlo. Věnoval jsem se práci. Budoval jsem si svou kariéru. Všechno bylo perfektní. To se mi stalo osudným. Své povinnosti jsem odkládal stranou, dokonce i některé zrušil. Říkal jsem si: “Tohle umím. Tohle nepotřebuji. Tohle počká…” Měl jsem práci. Líbilo se mi to a pošetile jsem si myslel, že se nic hrozného nemůže stát. Měl jsem vizi. Měl jsem sen, že jednou budu sedět v kanceláří firmy Preciosa (což je jedna z největších světových firem na výrobu lustrů) a budu navrhovat lustry a světla pro nějakého zámožného šejka odněkud z Arabských Emirátů. Ani netušíte, jak moc jsem se mýlil.

Bohužel, nebo bohudík, jsem tam, kde jsem začínal. Ve škole. Když jsem přijal nabídku, o které jsem věděl, že mi umožní si svůj sen splnit, tak za následek bylo to, že jsem dělal opravdu jen to a to co mě bavilo. Škola pro mě byla pouze místem kde jsem čerpal energii a inspiraci. Škola, jakožto až doposud primární povinnost, pro mě ztratila smysl. Na základě této příležitosti, chyby, jsem školu nedokončil a musím čekat na to, až dostanu opět příležitost to zkusit znova. Ovšem neztrácím naději ani víru. Mám sen, mám cíl, kterého se nehodlám vzdát. Jen jsem dostal lekci, na kterou budu vzpomínat dlouho. Tento “kopanec” a pád zpět na zem mě donutil zamyslet se, kde jsem udělal chybu.

Vzpomněl jsem si na slova mé kamarádky, která jednou řekla, že “Život je o kompromisech, můžeš mít sen, ale někdy je prostě potřeba udělat i to co nechceš, jen aby jsi měl jistotu, že víš co chceš.” Svou “výpravu” za snem, bohatstvím, slávou a nesmrtelností jsem odložil. Rozhodl jsem se svou kamarádku poslechnout. Byla to výjimka, nikdy jsem nikoho moc neposlouchal, ale u ní prostě člověk nemá na výběr /HiHi/. A udělal jsem to, co mi až doposud bylo proti srsti. Kompromis. Uvědomil jsem si, že tu mám ještě nějaké – nedokončené – povinnosti, bez kterých se nemohu posunout dál. A dokonce povinnosti, u kterých bych litoval toho, že jsem je zahodil.

Přátelé, Vy kteří toto čtete, mějte své sny, cíle, ale nezapomínejte, jako já, že jsou tu i povinnosti. Poučte se z mých chyb a zkuste eliminovat jejich následky. Protože pod tíhou těchto následků jsem se zlomil i já. (Viz Valkýra; Kapitolá pátá “I bůh může krvácet” – tento příběh zde také brzy zveřejníme, pozn. red.)

Škola mě naučila mnohé. Nejen ovládat obor, který jsem si na začátku vybral. Především mě naučila ovládat sebe samotného. Naučila mě rozhodovat se a nést následky. A za to jsem jí a učitelům nesmírně vděčný. Ačkoliv jsem měl problémy, ať už se školou, nebo s některým z učitelů, vždy budu hrdě prohlašovat:

Když jsem ještě dítětem byl,
do školy, rád jsem někdy chodil.
Teprve až tam se tento Bůh zrodil.

Rád na ní i na všechny ty, kteří mě celé čtyři roky doprovázeli, budu s láskou, úsměvem i hrdostí vzpomínat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *