Valkýra

Příběh vymyslel a sepsal Marek Rác Valr (padlý v boji) + Kjor (vybrat) = „Vybrat ze zabitých“

1) Mytologická bytost (žena/válečnice) se štítem a kopím, jezdící na okřídleném koni do válečných bojišť a sloužící bohu Ódinovi. Určují výsledek boje a rozhodují o tom, kdo padne či přežije.

2) Jaro 1944
„Operace Valkýra“
Krycí název pro atentát na vůdce

Prolog

V tomto vyprávění (no, nevím, jestli se to tak dá nazývat, protože se zde bude mísit více slohových postupů, budu to nazývat pravým jménem „Valkýra“) nebudu filozofovat o vikingské mytologii, ani přejímat o konspiračních teoriích, či teoriích doložené fakty o události která se stala na jaře roku 1944. Ne proto, že by to bylo nezajímavé, ale protože tato „Valkýra“ není o historii válkách starých pětasedmdesát či více let. Ne! Ačkoliv to o Valkýře, či Valkýrách jako takových nebude, toto slovo má velkou, ne-li hlavní úlohu.

Je to stále aktuální příběh. Ať už se jedná o jakoukoliv dobu. Možná se právě teď ptáte, proč jsem to pojmenoval „Valkýra“ i přestože nebudu psát o válce, či mytologii? Neřekl jsem, že nebudu psát o válce! Ale, že nebudu psát o válce jako takové. Tady půjde o válku, tedy spíše bitvu, člověka proti sobě samotnému a nástrahám společnosti, jenž ho obklopuje.

Události, o kterých se na následujících stránkách, či kapitolách dočtete, jsou autentická. Jakákoliv situace z následujících řádků se mohla stát komukoliv. Původní podoba „Valkýry“ byla pouze myšlenka, motivace jít dál, verše rozpolceného nitra mladého člověka, který se tímto způsobem dával dohromady…

Nepřinesli ho čápi.
To maminka s tatínkem,
na doktory si hráli
a za devět měsíců skutečného shledali.
Chlapec už od narození, nechtěný,
prohlídce podrobený.
Na těžký život, nikým nepřipravený,
všemi nedoceňovaný, do chřtánu krutého života vyhnaný.

Kapitola První
Křik, nářek, bolest a pláč

Proč? „Joo, taky bych rád znal odpověď, ale hledat ji, je jako, hledat jehlu v kupce sena“ pomyslel si již dospělý m…- ehm, tady bych asi trochu zbrzdil. Řekl bych, že je těžké, vzhledem k povaze a charakteru postavy určit, zda se jedná o chlapce či muže. Proto, asi začneme od začátku. Nemusím snad objasňovat situaci kdy, kde a jak se to stalo.

Od události kdy se malý chlapec spustil po pupeční šňůře do náruče lékaře, uplynuli již dvě dekády.

Chlapec po narození, jak se postupem věků ukázalo, byl nechtěný, nedisponoval nadlidskou krásou, chytrostí, velikostí či silou. Ve srovnání se svou rodinou, byť ho vychovala, byl naprosto odlišný, ano každý jsme jiný, ale za jeho odlišnost ho každý odsuzoval, tedy alespoň mu to tak připadalo. Možná ano! Možná ne! Chlapec postupem času k okolnímu světu a především sám k sobě zahořkl.

Připadalo mu, jakoby ho všichni a všechno trestali za to, že je tady, mezi nimi a že ovlivňuje běh událostí. Jak čas plynul, chlapec byl milován i nenáviděn, chválen i nedoceňován.

Dlouho se snažil o začlenění do společnosti, ale pochopil, že nejsme z jednoho těsta. Tak se rozhodl změnit svůj postoj k sobě, ke společnosti a ve společnosti. Vůči světu a lidem byl optimistický. A optimismu měl na rozdávání a ještě by mu hodně zbylo. Avšak, vůči sobě byl skeptický. Nenáviděn, dokonce až znechucen sám sebou.

Pomáhal všem, však nikdo nepomohl jemu; Ne že by to nikdo nezkoušel, nebo by to nešlo, jednoduše, nikdo nevěděl jak. Možná i proto, že přestože pomoc hledal, tak ji odmítal. Ani on sám nevěděl, co ho tíží, či kde hledat odpovědi. Byl všude a nikde, vším i nikým. Obklopen lidmi a přesto sám. Hledal smysl svého bytí. Nacházel však jen bolest a utrpení.

Snažil se najít útěchu kde se dalo, ale marně. Byl to jakýsi, jím pošetile nazývaný, „začarovaný kruh událostí minulosti.“
Stejně jako každé jiné dítě, i chlapec měl sny a cíle. Byl to velký „gurmán“ v oblasti ideologie. Přetvářel si skutečný svět k obrazu svému, nejen v myšlenkách, ale dokonce se o to i několikrát pokoušel ve skutečném světě. Překonával překážky, boural je, jen proto, aby měl volnou cestu. Občas se mu to i podařilo, ale překážky jsou jako „hydra“. „Setneš jednu hlavu, narostou další dvě.“ Na vzdory všem výsměchů, svých snů se nehodlal vzdát.

„Povznes se nad nenávistí a kráčej cestou nadějnou, nebo se jí poddej a jdi cestou beznadějnou.“

Kapitola Druhá
Začarovaný kruh událostí minulosti

Nikdy nevěděl, do které společenské vrstvy se zařadit. Byl vychován „vlky a vlčicemi“, ale přitom byl ovcí čekající na porážku. Na neštěstí ke své odlišnosti a nízkému společenskému postavení, mu přišlo, že jím každý pohrdá. Jakožto ovce, nezkušený a mladý chlapec, byl ovlivňován a nucen poslouchat. Dělal vždy to, co mu ostatní řekli. Nestěžoval si, neodmlouval, prostě šel a udělal to. Stal se z něj pes. „Přines! Odnes! Udělej! Nedělej!“ Nikdo se ho neptal, jestli to chce, či ne. Nikdy neměl na výběr a veškerý odpor byl marný.

Žil v přítomnosti, byl odkazován na minulost, aby se poučil z chyb jiných a ovlivnil budoucnost. Byl trestán, když mluvil o minulosti, nebo když se zabýval něčím co nejde změnit. Byl odsuzován za svou představivost o své budoucnosti. Bylo mu řečeno:

„Minulost nezměníš! Budoucnost neovlivníš! Žij, přítomností!“

Chlapec nevěděl, co má dělat. Minulost, ačkoliv nebyla jeho, ovlivňovala mu přítomnost i budoucnost. Žil ve stínu minulosti kterou nežil, ale každý ho v ní viděl. Kráčel po cestě těch, na nichž mu záleží proto, aby je dohnal.
Byl však upozorňován na jedinečnost vlastní cesty, prý „Nemůžeš se s nimi rovnat, nejsi jako oni.“ Řekli „Buď sám sebou“. Tak šel vlastní cestou, dělal to, co uznal za vhodné, dle vlastního uvážení, „Proč nejsi jako oni?! Oni si tohle nikdy nedovolili!“ začal najednou slýchat.

Chlapec opět stál na místě. Přemýšlel o tom, kde udělal chybu. „Vždyť jsem dělal vše tak, jak mi bylo řečeno, tak jak to chtěli ostatní. Dělal jsem to, co chtěli.“ Ocitl se uprostřed kruhu. Neviděl a nevěděl, co je správné a co špatné. Musel se rozhodnout. A musel tak učinit rychle!

„Povstaň a povstaň znovu až se z jehňat stanou lvi“

Kapitola Třetí
Je snadné poznat správnou věc, ovšem rozhodnout se správně je obtížné

„Tak co mám sakra dělat. Ať dělám co dělám, je to špatně. Furt se vám něco nelíbí.“ Pomyslel si chlapec a v zápalu rozhořčení učinil radikální rozhodnutí.

„Celý život vám dělám poskoka, za každou maličkost jsem byl trestán a já pokaždé sklopil uši. Léta držím tu bestii zavřenou v kleci a přidělanou na řetěz. Počínaje dneškem, jsem jiný člověk. Člověk, jaký chci být já a ne podle vašich představ. Nejsem stroj abych byl naprogramován. Právě jste probudili lva. A tahle bestie má hlad a chce svůj vysněnej hrad.“

Viděl jsem a slyšel jsem spousty lidí říkat podobná prohlášení, ale žádný z nich to nedodržel. Ovšem u nikoho jsem neviděl to, co jsem viděl u něj. Tu zlost, která se v něm za ta léta nashromáždila. To odhodlání podstoupit všechna rizika která tato „výprava“ sebou nesla. Byl si vědom všech rizik a následků. On se jich nezalekl, on je přijal s otevřenou náručí. Nechal je, aby ho naplnila a vedla k cíli. Věděl, že toto rozhodnutí nebylo snadné, ale bylo správné. Možná ne pro nás, pro ostatní, ale pro něj jistě.

Teprve patnáctiletý chlapec se rozhodl stát mužem. Mužem činů. Byl to pořád ten samý chlapec, kterého jsem poznal, ačkoliv udělal takto radikální rozhodnutí. Rozhodnutí, které by změnilo většinu z nás, jeho posílilo. Dodalo mu to odvahu. Odhodlání bojovat proti všem a všemu, za jakoukoliv cenu.

Byl stále optimistický, vůči sobě zahořklý, ochotný a vždy nápomocný, jako dřív. Ovšem teď; Teď si více věřil. Byl schopný riskovat. Méně se bál. Občas mi přišlo, že se nebojí vůbec. Viděl příležitost a skočil bezmyšlenkovitě po ní.

Že po ní skočil bezmyšlenkovitě?
Byl si naprosto vědom, jaká rizika to přináší, ale on je neřešil. Věděl, že to, co dělá, je správné.
Následky nesl hrdě se vztyčenou hlavou.

„Jsem bojem testovaná bestie“

Kapitola Čtvrtá
Je to tak dokonalé, jak dokonalé si to představíte

Každý máme jinou představu o tom jak vypadá dokonalá věc. Tehdy, mu bylo pouhých šestnáct let a on už věděl co chce. Dokázal věci, pro něj až doposud nemožné. Začlenit se. Prosadit sebe i svůj názor. Občas byl ovcí, či psem, ale vždycky se za ním chodilo, jako za lvem. Poradil. Pomohl. Zachránil. Dokázal i to, že povzbudil, či motivoval osobu, jenž byla někým, nebo něčím sužována.

Nebyl dokonalý. Né; Né tak jak si to představujete, nebo tak jak by si to přál. Nebyl stvořen po vzoru antickém. Spíš naopak. Celá léta byl nevýrazný. Ovšem byl tu vždy, když bylo nejvíce třeba. Časem z toho udělal svou denní rutinu. Neptal se jestli někdo něco potřebuje. Nikdo za ním nemusel chodit. On přišel sám a pomohl. Nemusel znát „rovnici“ aby vyřešil výsledek. V tom spočívala pravá podstata jeho dokonalosti. Jeho charakter. Jeho povaha.

Teorie nebyla sice jeho silnou stránkou, ale praxe mu nebyla cizí. Byl dobrý ve všem co dělal a jak to dělal. Každý krok předem promyslel než ho provedl. Ale byl to taky jenom člověk a jako každý z nás, i on udělal pár chyb. Občas šlápl vedle. Ale to ho nezastavilo. Prostě se zvedl a šel dál. Občas dole zůstal o trochu déle, ale jen proto že si chtěl odpočinout. Spadl tolikrát, že už tu bolest nevnímal. Často ji i vyhledával. Jeden čas si v tom i liboval. Uspokojovalo ho to. Líbil se mu ten pocit zklamání. Ta bolest.

Byl to zvláštní člověk. Dokázal mnohé. Z obyčejných věcí udělal neobyčejné a z neobyčejných zas nepodstatné. Vše viděl optimisticky. Dokázal popsat dívku tak, jako nikdo jiný. Ne jen její zevnějšek, ale především její charakter a povahu. Poznal spousty dívek. S hrstkou se sblížil. Jen o jedné mluví dodnes. Mluví o ní tak jako nikdy o žádné jiné. To jak na ni hleděl. Jak s ní jednal. Jakoby zapomněl na všechno okolo. Ztrácel se v jejích očích, „Dvě malá a nevinná stvoření“, tak jim říkával. Doslova se rozplýval nad zvukem jejího hlasu a pro její úsměv by snad i na konec světa šel. Právě ta jedna mu nedá klidného spánku. Byla jedinou, která v něm vyvolávala pocit uspokojení a klidu. Znamenala pro něj nebe i peklo, smích i pláč, radost i smutek.

Snesl různé druhy bolesti a ve svém nitru je jednoduše vstřebal. Nedokázal však jedno. Vidět trpět jiné. Radši by umřel, než aby viděl, jak jsou ostatní sužováni bolestí a utrpením. Občas mluvil metaforicky o tom, že se vyrovná i samotným bohům. Dělal to, co ho baví a co chtěl dělat. Nezajímalo ho co říkají ostatní, šel si za tím. A šel si za tím tvrdě. Díky tomu se tak dostal vysoko. Vysoko nad nás, nade všechny. Zbývalo mu pokořit už jenom samotný Olymp.

„Nejde o to kolik rozdáš ran, ale kolik jich sneseš a kolikrát jsi ochotný vstát“

Kapitola Pátá
I bůh může krvácet

Nikdy nekrvácel. Teda, samozřejmě, že když se řízl, nebo se odřel tak ano, ale mluvíme tu o jeho nitru. Nedal se zlomit. Vydržel opravdu hodně. Ale jak říká jedno rčení „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“ Znám ho dlouho. Jen tak ho něco nerozhodilo, ale to, v jakém stavu jsem ho potkal, když mu selhal jeho životní plán, ve mně zanechalo něco, na co budu vzpomínat až do smrti. Už jsem ho viděl v ledajakém stavu, ale tentokrát neměl vztek či zlost, tím to pouze ventiloval. Poprvé jsem u něj viděl stav naprostého zklamaní, utrpení a bolesti. Nebyl to ten druh zklamaní, kdy si uvědomíte, že jste se špatně rozhodli, ale ten druh zklamání, kdy jste měli vrchol hory na dosah ruky a najednou se vám kus z ní ulomil pod rukama. Zkrátka se mu zhroutil svět. Byl sám, na samotném dně.

Jeho vzestup ke hvězdám byl rychlý. Možná, že až příliš snadný. Podcenil složitost výpravy na které byl. Svoje síly přecenil. Byl to dlouhý a bolestný pád. Dlouhý. Bolestný. Z tvrdého dopadu má prý dodnes noční můry. Ne z toho že spadl, ale z toho co následovalo.
Říká, že „Ten pád byl jen předehrou něčeho horšího než byl samotný náraz. Ztratil jsem kontrolu. Kontrolu nad sebou samotným a bestií, kterou jsem léta držel v kleci na řetězu.“ Když jsem uslyšel ta slova, pochopil jsem o jaké bestii mluví. Byl zlomený, ale rozhodnutý, že bude bestii čelit ať to stojí cokoliv.

„Na nohou! Zase stojí! Zbrojí Je to ozbrojená kavalerie. Ze řetězů utržená bestie.“

1 komentář: „Valkýra

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *